Příběh divokého morčete 1. díl

20. června 2014 v 17:14 | J.V. |  Básničky, příběhy atd.
Ale ne! Tamhle za stromem je liška. Ráda by mě sežrala, ale já se nedám! I když... Musím utéct. Jinak to nejde!
Pomalu jsem seběhl ze skalnatého srázu, na kterém bylo vidět celé okolí, všechny hory a jezero. Když jsem viděl, že je pode mnou suchá zem, skočil jsem.
Najednou ke mně přiletěl čáp. Dřepl si a já se otočil, protože jsem věděl, kdo to je.
"Co po mně zase chceš? Už jsem ti dal všechno. Moje stanoviště, moje věci, všechno! Kromě mojí rodiny. Co zase?!"
"Ne," usmál se čáp. "Tentokrát pomůžu já tobě."
Otočil jsem se na něj.
"Dobře. Dovez mě na nejbližší statek."
Nasedl jsem a letěli jsme asi hodinu. Byla to dlouhá cesta.
"Tak, vystupovat," snažil se vtipkovat čáp a já jen znuděně vyskočil.
"Dík," řekl jsem potichu a běžel k bílému králíkovi, který jedl seno opodál.
"Ahoj!" vykřikl jsem. "Já jsem morče. Divoké morče. Jsem tady u vás na statku, abych se tu uživil."
"Nazdar," prohodil králík, "potom ti ukážu, kde můžeš bydlet. Teď se pojď ale najíst, určitě máš hrozný hlad."
Byl jsem rád, že je tenhle králíček tak milý a pustil jsem se do sena z druhé strany.

Když jsme se najedli, králík mi ukázal volné místo v králíkárně vedle něj.
"Tam bys mohl bydlet."
Najednou přišla nějaká žena, která vzala králíka, nade mnou se podivila, co tu dělám, ale dala mě ne vedle, ale nad králíka.
No dobře, alespoň něco. Dala mi i jídlo a já si mezitím pořádně schrupnul. Pak jsem se najedl a ta paní mě znovu vypustila ven.
Aspoň jsem mohl poznat statek v okolí jezera a hor. Prasata, kozy, krávy, slepice... Tolik zvířat pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Šel jsem k nejsympatičtější huse ze všech a požádal o hovor.
"Ale jo, dostal jsem se sem z trhu od jedný starý paní. Bláznivý," zakončil svojí promluvu a já se ho zeptal, jestli bychom nebyli přátelé.
"Proč ne? Mít za kamaráda morče může bejt dobrý."
Poděkoval jsem a odešel za králíkem. Běhali jsme spolu po statku a pak nás ta paní chytla a my se jenom smáli.
Po zbytek dne jsme seděli v králíkárně a pozorovali hory a poslouchali šumění jezera. Zapadající slunce vytvářelo v horách naoranžovělé mezery a bylo natolik krásné, že jsem si pomalu začínal přát, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama